Diabetes mellitus 1. typu patří mezi chronická autoimunitní onemocnění, jenž v současné době nejsou vyléčitelná. Diabetes 1. typu je sice dobře léčitelný, avšak za cenu pravidelných aplikací inzulínu a nezbytného dodržování řady dietních a jiných režimových opatření.
REŽIM DIABETIKA 1. TYPU
Diabetes mellitus 1. typu patří mezi chronická autoimunitní onemocnění, jenž v současné době nejsou vyléčitelná. Diabetes 1. typu je sice dobře léčitelný, avšak za cenu pravidelných aplikací inzulínu a nezbytného dodržování řady dietních a jiných režimových opatření. Diabetika provázejí den co den, po celý jeho život a představují tak neobyčejný zásah do života nemocného. Díky neustálému vývoji medicíny je kontrola tohoto onemocnění stále lepší, nicméně nutné uzpůsobení dne ve smyslu pravidelného stravování, koordinace s inzulínovou léčbou a tělesnou aktivitou zůstává základním kamenem léčby cukrovky. Úspěšná léčba tak klade velké nároky na každého pacienta s diabetem i tým zdravotníků podílejících se na vedení jejich léčby.
V dřívějších dobách se běžný den diabetika striktně řídil předem stanoveným inzulínovým režimem. Fixní nastavení léčby neumožňovalo individuální změnu denních aktivit nebo úpravu jídelníčku podle momentální situace či chuťových preferencí nemocného. Pacienti zůstávali ve vleku svého onemocnění. V současné době se tento postoj mění, snahou je léčebný režim pokud možno co nejvíce přizpůsobovat potřebám nemocného. Moderní diabetologie klade důraz zejména na samostatnost a flexibilitu v řízení inzulínové léčby samotným pacientem a určitou volnost ve výživě (zejména u pacientů s inzulínovou pumpou), na základě podrobné edukace lékařem-diabetologem a nutriční terapeutkou.
V novém pojetí strategie vedení léčby diabetu je pacient vnímán jako rovnocenný partner lékaře, jenž se významně podílí na průběhu vlastní léčby a zejména pak na jejím konečném výsledku. Tento přístup přináší diabetikům na jednu stranu velkou volnost, na druhou stranu však klade na jejich bedra velkou zodpovědnost. Lékař sehrává roli průvodce „světem diabetu“, ve kterém ukazuje nemocnému správný směr, jehož cílem je dobře kompenzovaný diabetes a varuje před nástrahami (např. nerespektování dietních opatření, kouření), které mohou zapříčinit řadu komplikací. Avšak pouze pacient nakonec rozhodne, kterou cestou se vydá. Pokud zvolí cestu „světem diabetu“, při které respektuje jeho pravidla, pak ho jistě čeká dlouhý a nakonec i mnohem příjemnější život s minimem k diabetu přidruženým komplikacím.
Život diabetika se v zásadě odlišuje od nediabetické populace tím, že v důsledku chybění vlastní produkce inzulínu (jenž řídí osud glukózy v těle) musí regulovat hladinu krevního cukru sám, podkožními injekcemi inzulínu. Bez něj glukóza zůstává v krvi, hromadí se, což vede k poškozování cév, očí, ledvin, dolních končetin a nervů.
Aplikace inzulínu
Při léčbě inzulínem se snažíme co nejlépe kopírovat přirozenou produkci inzulínu zdravými buňkami slinivky břišní. Malé množství inzulínu tyto buňky produkují neustále, tak aby zajistily nepřetržitý přísun energie všem buňkám v těle. Po jídle, kdy se ze zažívacího traktu vstřebávají sacharidy a glykémie rapidně stoupá, beta-buňky nárazově vyplaví větší množství inzulínu, jenž přesune glukózu z krve do tkání. Na podobném principu je založena také inzulínoterapie. Dlouhodobě působící inzulín (v lahvičce má mléčně zakalený vzhled) podáváme nejčastěji jednou denně, obvykle v noci před spaním, v pravidelnou hodinu. Z místa podání se uvolňuje pozvolna a pracuje téměř po celý den. Rychle působící inzulín (v lahvičce čirý roztok) aplikujeme 3xdenně, před každým hlavním jídlem. Obecně začíná působit zhruba za 30-45 minut po injekci. Při nízké glykémii s aplikací vyčkáme do doby těsně před jídlem nebo ho podáme až s jídlem, či po něm. Inzulín aplikujeme nejlépe do podkoží na břiše, odkud se nejsnadněji vstřebává. Poměrně rychle se absorbuje také z podkoží na pažích a stehnech. Tyto lokalizace jsou tudíž vhodné pro injekci rychlého inzulínu. Z hýždí se vstřebává pomaleji, zde je vhodné podávat pomalý inzulín před spaním nebo pokud chceme účinek inzulínu zbrzdit. Z jakéhokoliv místa se inzulín bude rychleji absorbovat pokud tuto tělesnou partii budeme fyzicky namáhat (např. při sportu či posilování). Místa aplikace by se měla čas od času měnit, aby změny v podkoží po opakovaných vpiších resorpci inzulínu nezhoršovaly.
Důležitost správného stravování
Výživa se u diabetiků 1. typu příliš neliší od všeobecných doporučeních platných pro širokou populaci. Jídelníček by měl být pestrý. Je založen na kvalitní a vyvážené stravě se zastoupením všech základních živin, přičemž respektuje množství cukrů v každé porci, které je definované ve výměnných jednotkách (1VJ = 12g sacharidů). Počet výměnných jednotek na den vychází z množství sacharidů, jenž pacient konzumoval ještě před rozvojem cukrovky (mění se však v případě tendence k přibývání na váze) a rozdělí se do 6 porcí. Jsou to tři hlavní jídla (s odstupem 4-5h), dvě svačiny (optimálně za 2 h po snídani a obědě) a obvykle i druhé večeře před spaním. Na tento jídelní plán lékař nastaví inzulínový režim. Před druhou večeří je vhodné kontrolovat glykémii. Pro snížení rizika noční hypoglykémie je ideální glykémie před spaním 6-8 mmol/l!
Glykémie bez výkyvů
Umět spočítat nebo alespoň odhadnout množství cukrů v každém jídle je důležité k posouzení potřebné dávky inzulínu, zvláště pokud se vychýlíme z našeho obvyklého jídelního plánu. Jaké konkrétní množství inzulínu bude třeba, je u každého pacienta individuální. Abychom předešli zbytečnému kolísání glykémie, je výhodnější zaměňovat v jídelníčku potraviny o stejné sacharidové náloži. Kdykoliv tedy měníme obvyklé množství jídla (oslavy, rauty či naopak vynechání jídla, zvracení) je nutné adekvátně upravit dávku inzulínu a glykémii ověřit častým měřením pomocí glukometru!
Pravidelnost ve stravování je u diabetiků zásadní.
Vynechání hlavního jídla (zejména snídaně, kdy je potřeba inzulínu nejvyšší či večeře pro riziko noční nepoznané hypoglykémie) se zásadně nedoporučuje.
Glykémii ovlivňuje také tělesný pohyb. Krevní cukr jako hlavní zdroj energie pro pracující sval, je při tělesné námaze spalován, což se projeví poklesem glykémie. Sport a diabetes se však nevylučují, jen je třeba dbát vyšší opatrnosti. Před cvičením (a při dlouhodobější námaze také v průběhu a po jejím skončení) je nutné zkontrolovat aktuální glykémii. Při hodnotě < 4mmol/l nejprve upravíme glykémii (přísunem sacharidů), teprve potom je možné bezpečně sportovat. Jestliže plánujeme jít cvičit a dokážeme posoudit intenzitu a dobu tělesné zátěže, snížíme adekvátně dávku inzulínu. Mít při sobě během sportování sladký nápoj (džus či colu) pro zvládnutí hypoglykémie, je u diabetiků naprosto nezbytné. Stejně tak používání kvalitní obuvi k zabránění vzniku otlaků a oděrek, jenž se mohou rozvinout ve špatně se hojící defekt.
Při nemoci je potřeba častější kontrola glykémií
Potřeba inzulínu se enormně zvyšuje v době nemoci či stresu. Byť i při banální chřipce je nutné dávky inzulínu navýšit, jinak může dojít k rozvoji závažné ketoacidózy. Obrovským pomocníkem je opět kontrola glykémie glukometrem a vyšetření ketolátek v moči, které nás mohou informovat o špatně kompenzovaném onemocnění.
Na pomyslných miskách vah je proto třeba považovat jídlo, jakoukoliv nemoc či stres jako faktor, jenž vychýlí ukazatel vah směrem k hyperglykémii a inzulín či tělesnou aktivitu směrem k hypoglykémii. Nad všemi faktory, jenž bezprostředně ovlivňují glykémii, je třeba přemýšlet a naučit se je správně koordinovat s aplikací inzulínu tak, aby hladina cukru v krvi během dne výrazně nekolísala a zůstala v rozmezí blížící se zdravé populaci. Abychom byli schopni udržet stabilní glykémii i během zátěžových období, je třeba dávky inzulínu měnit opatrně za pomoci pravidelného měření glykémie. Měření glykémie má také mimo jiné předcházet každému usednutím za volant motorového vozidla.
Závěrem všem diabetikům přeji, aby se jejich léčebný režim stal přirozenou součástí jejich života, k němuž se jim podaří snadno přistupovat se vší zodpovědností.
Napsala: MUDr. Jana Urbanová
Zdroj: Dia Lékárna
