Silný literární talent a slabý pud sebezáchovy slovenského reportéra Tomáše Forróa (1979) jsou potřebnou kombinací, bez které by kniha Zlatá horečka nemohla vzniknout. Forró Venezuelu navštívil několikrát, naposledy v březnu 2020 – v době, kdy už v zemi nebyli žádní zahraniční reportéři ani neziskové organizace. Po dramatickém útěku těsně před uzavřením hranic kvůli pandemii však v rozhovorech s aktivisty, majiteli dolů a uprchlíky pokračoval na dálku. Foto: Boris Neméth
Venezuela
Kronika nekonečného úpadku
Tento příběh by se dal vyprávět mnoha způsoby a jeho začátek lze najít v kterékoli z mnoha událostí, jež doprovázely pád kdysi nejbohatšího státu Latinské Ameriky do propasti. Všechny ale končí stejně: dneškem. V posledním desetiletí se Venezuela objevuje ve světových médiích už jen jako země zmítaná hlubokou politickou, ekonomickou a společenskou krizí. Po jejím někdejším bohatství a mezinárodním vlivu neštěkne ani pes. Je to zhroucený stát. Můj osobní příběh spojený s Venezuelou začal před patnácti lety a od té doby, ať už se vypravím do kteréhokoli kouta Jižní Ameriky, stejně nakonec skončím tam. Nevím, čím to je. Při každé další návštěvě je úpadek Venezuely tak hmatatelný, tak bolestivý, že když odjíždím, pokaždé si slibuji – už nikdy víc.
Kdysi nádherný, ukřičený a bláznivý region se mi přímo před očima postupně změnil v depresivní, apatickou a hladovějící oblast pod správou armády a zločinců. Mimochodem, obě tyto skupiny ve Venezuele už dávno splynuly a nelze je oddělit jednu od druhé. Přesto se tam vždycky vracím, i když skoro všichni moji přátelé odtamtud už dávno utekli anebo jsou po smrti. Od první návštěvy mě Venezuela okouzlila a později až fascinovala, protože se mi před očima měnila tak dramaticky, že jsem od ní nedokázal odtrhnout zrak. Když to jednou zažijete a řeknete si, že horší to už být nemůže, přijeďte do Venezuely znovu po pár letech a ona vás přesvědčí o opaku.
A jinak to nebylo ani při mé poslední návštěvě. Tato kniha je výsledkem mého pobytu z února a března roku 2020, těsně poté, co propukla světová pandemie koronaviru. Vím, že kdybych tam přijel dnes, tedy o rok později (což je kvůli uzavřeným hranicím nemožné), moje představy o tom, co všechno může tuto zemi postihnout, by bylo třeba rozšířit o další kapitolu: Venezuela během covidové krize. Nebylo v mých silách podat svědectví o situaci v celém státu a ani jsem se o to nesnažil. Vybral jsem si jenom jednu oblast. Nakonec se mi nepodařilo projet celou ani tu, protože situace se den ze dne zhoršovala a rozumnější bylo se některých plánů vzdát. A tak jsem tři týdny strávil na jihu Venezuely ve státu Bolívar, asi 50 kilometrů od brazilských hranic. Každý den během pobytu v městečku Santa Elena jsem doufal, že se mi odtamtud přece jen podaří vyrazit hlouběji do vnitrozemí. Jenomže moje pokusy selhaly a možná, že to je dobře – nejsem si jist, jestli bych se dokázal vrátit živ a zdráv a mohl tuhle knihu napsat.
Stihl jsem utéct z Venezuely těsně předtím, než se v důsledku pandemie najednou zavřely hranice. Kdybych byl v tom okamžiku stovky kilometrů od hranic ve vnitrozemí, nevím, co by se mnou dnes bylo. Pohybovat se na malém území má ovšem i své výhody: mohl jsem podrobně poznávat oblast, kde se dnes setkávají všechny problémy a hrozby celé země. Mohl jsem zjistit, co se děje pod povrchem nelehké tamní každodennosti. Odkrývat nové a nové vrstvy reality, dospět k nepříjemným závěrům, o nichž se zpočátku zdráhali mluvit i moji místní přátelé a respondenti.
Tato kniha tedy popisuje mé tři cesty do Venezuely a příběh celé země, osobní zážitky se v ní prolínají s krátkými výlety do jejích moderních dějin, bez nichž by byla absurdita současné reality nepochopitelná. Ale já příběh té země vyprávím především skrze osud jejího jediného, geograficky zanedbatelného území. Protože právě ono je esencí tragédie všech osmadvaceti milionů obyvatel Venezuely.
Dozvíme se, jak a proč se kdysi pohádkově bohatý stát změnil de facto ve vojenskou diktaturu, která postupně splynula s mezinárodním organizovaným zločinem a teroristickými organizacemi. A co víc, hlavním hrdinou se stane malé domorodé etnikum Pemónů, o jehož existenci lidé na druhém konci země skoro netuší. A přece právě ono je klíčem k pochopení, jak je možné, že dnešní vláda Nicoláse Madura přežívá navzdory obrovskému tlaku zvenčí, ekonomickým problémům a chaosu. Jde totiž o zlato.
Zlato, které leží v dolech a na dně posvátných řek Pemónů a které se stalo novým zdrojem násilí a finančních toků vlády a armády. Uvidíme, jak jejich komunity postupně podléhají tlaku zbraní a militarizace, jak ztrácejí vlastní identitu, kontrolu nad vlastním územím a nakonec i nad svými životy. Protože zlaté horečce dnes propadli ve Venezuele úplně všichni. Příběh Pemónů je tak příběhem všech Venezuelanů. A zároveň osudem, jaký v posledních staletích postihl i ostatní domorodé kmeny na tomto kontinentu. Je tu ovšem ještě něco navíc. Pokud čtenář u této knihy vydrží až do konce, dojdeme společně k několika překvapivým poznáním. Byl jsem zřejmě poslední zahraniční novinář, který měl možnost navštívit tento region před jeho uzavřením. Takto získané poznatky mohou vrhnout odlišné světlo dokonce i na informace ze světových médií a odborných analýz, které tuto problematiku dlouhodobě pokrývají. Už jenom z tohoto důvodu považuji za důležité přinést svědectví a vypovědět příběh, který obyvatelé Venezuely vypovědět nemohou, protože by jim hrozilo přinejmenším vězení, ne-li smrt.
Tomáš Forró
Zdroj: Kosmas
